Asi jako každý rodič občas, tedy vlastně docela často, dělám svým dětem taxikáře, aby byly na kroužcích přesně tam, kde a kdy mají být 🙂 dnes jsem ale cestou narazila na několik maminek, které se se svými dětmi „procházely“ po silnici. Ano, čtete správně a hlava mi to nebere do teď. Nejprve jsme míjely dvě maminky se svými cca dvouletými, evidentně kráčející z Rákosníčkova hřiště…a po silnici…nepochopitelně, protože chodník byl vedle nich přes cca dvoumetrový travní pás… Nevím, jestli se přes trávník maminkám na chodník „nechtělo“ nebo pro chůzi po silnici měly jiný důvod, každopádně své dítě tím učí jednoznačně něco špatně. Dvouleté dítě se učí nápodobou, pozorováním, a tak se jejich dvouleté děti dnes (možná ale vlastně už dřív) naučily, že chodit po silnici spolu s projíždějícími auty v klidné ulici je v pořádku (akorát že dítě asi moc nerozliší, jestli se jedná o běžnou silnici nebo o klidnější vozovku). Jedeme dál, po pár metrech zahneme doprava a vzápětí doleva a tam….maminka a dítě na odrážedle…a kde asi? No přece zase uprostřed silnice! A tady to hlava nebere ještě víc, chodník je totiž hned vedle ulice 🙁
„Řekni mi a já zapomenu, ukaž mi a já si zapamatuji, nech mě to dělat a já pochopím“ – staré čínské přísloví – pravdivé obzvlášť u dětí.
Mysleme, když jsme s dětmi! UČÍME JE TOTIŽ PŘEDEVŠÍM SVÝM CHOVÁNÍM!
